Kudyznudy.cz - tipy na výlet

Skleníky botanické zahrady

Ve sklenících botanické zahrady se pěstuje velké množství tropických a subtropických druhů rostlin. Méně významné druhy jsou postupně nahrazovány druhy významnějšími. Kromě běžně pěstovaných rostlin patří do sbírek botanické zahrady mnoho dalších zajímavých rostlin. Jsou to například orchideje, broméliovité rostliny (mezi ně řadíme epifytní tilandsie),  palmy, kaktusy a jiné sukulentní rostliny. Rozšiřuje se i sbírka masožravých rostlin. Všechny tyto sbírky se stále doplňují.

Rozmanitost květů ve sklenících závisí na roční době. V zimě kvete mnoho orchidejí a na ostatních rostlinách se květy vyskytují méně, od jara do podzimu rostliny rozkvétají neustále. Krásné svými květy jsou především tropické mučenky (Passiflora sp.), jejichž květ kvete zpravidla jen pár hodin, maximálně jeden den. Naštěstí mučenky rozkvétají průběžně a někdy se můžeme setkat i s několika desítkami květů najednou. Velký a tvarově zajímavý květ má mexická liána podražec (Aristolochia grandiflora). V zimním období vedle orchidejí kvete i letitá kamélie (Camellia sinensis) a překrásná 90 let stará tlustice (Crassula ovata) nazývaná též stromem života. Ve své domovině dosahuje výšky až 2,5 m. Kvete drobnými bílými kvítky v zimním období. Tlustice pochází z jižní Afriky, kde roste přibližně 300 podobných druhů.

Kamélie, neboli čajovník, je rostlinou pocházející z jihovýchodní Asie. V současné době se čajovníky pěstují v tropických a subtropických oblastech všech světadílů. Čajovníky mohou dosáhnout výšky až 15 m, ale při pěstování na plantážích se řezem udržují na výšku přibližně1,2 m. Pěstují se pro listy, jejichž hlavní účinnou látkou je alkaloid kofein. Při sklizni se nesbírají samotné listy, ale terminální části výhonů zvané fleše, které mají vrcholový pupen, a 1 – 3 listy rostoucí pod ním.

Banánovníky (Musa sp.) patří mezi užitkové rostliny. Přibližně 30 druhů pochází původně z jihovýchodní Asie. Banánovníky jsou víceleté nebo vytrvalé byliny dosahující výšky až 10 m. Mají nepravý kmen, který vyrůstá z velkého podzemního oddenku a vlastně se skládá z rozšířených pochev spirálovitě sestavených listů. Čepel listu je 2 – 5 m dlouhá a maximálně 0,8 m široká. V době reprodukční zralosti prorůstá z oddenku středem nepravého kmene klasovité květenství. Je až 2 m dlouhé, zpočátku vzpřímené a později se sklání k zemi. V květenství jsou květy uspořádány ve šroubovici v dvouřadých přeslenech. Nejprve jsou v prvních 5 až 15 přeslenech plodné květy (funkčně samičí), následují oboupohlavné sterilní květy a celé květenství ukončuje až 150 květů samčích. Vždy dvě příčné řady květů jsou kryté listeny růžové až fialové barvy. Plodem je bobule různého tvaru a velikosti. Plod planě rostoucích druhů obsahuje až 100 semen velikosti až 5 mm. Semeno má velmi tvrdé osemení. Plody ovocných a zeleninových banánovníků se rozmnožují téměř výhradně partenokarpicky a jsou zpravidla bezsemenné. Jejich tvar je většinou podlouhlý, mírně zahnutý.

Banánovníky ovocné obsahují 19 – 25 % sacharidů, škrob je zastoupen jen 3 – 7 %. Tyto plody se konzumují čerstvé, kompotují se, kandují a suší. Zeleninové banánovníky mají pro místní obyvatele často větší význam, než ovocné druhy, i když jsou jejich plody v čerstvém stavu nejedlé. Obsahují až 31 % sacharidů a až 74 % škrobu. Používají se nezralé plody, které se vaří nebo pečou a teprve po této úpravě se loupají.

Nerozvinutá (apikální) část samčích květů se v tropech používá na saláty nebo jako příloha k jídlu. Z oddenků se získává škrob k výrobě těstovin. Květy i plody slouží v místním lékařství. Listy jsou krycím a balícím materiálem.

Některé druhy mají též textilní využití. Například Musa basjoo je zdrojem vlákna, z něhož se v Japonsku dělají lodní plachty. Vlákna Musa perrieri jsou vhodná k výrobě lan a pletení košíků. Musa textilis (nazývaný manilské konopí) nachází široké uplatnění v textilním průmyslu. Vlákno je odolné proti sladké i slané vodě, proto se používá i do podmořských kabelů.

Zázvorovník lékařský pochází pravděpodobně z Indie. Dnes se hojně pěstuje především v Číně, Japonsku, na Jamaice a v západní Africe. Úzké rákosovité listy dosahují až3 m. Pod povrchem se vytvářejí robustní zploštělé oddenky, které se často suší, poté melou a používají se jako aromatické koření typické svou vůní.

Maniok jedlý je vytrvalá bylina až keř. Pochází z Brazílie, která je také jeho největším producentem. Hojně se též pěstuje v Asii a Africe. Rostlina vytváří jedlé hlízy, které mohou dosáhnout váhy i přes 10 kg (průměrně 2 kg).

Mezi vzácnosti botanické zahrady patří welwitschie podivuhodná (Welwitschia mirabilis), která roste v pouštích Angoly a Namibie. V oblastech jejího výskytu prší zpravidla pouze jednou za několik let, takže tato rostlina přijímá především vzdušnou vlhkost, která je do oblasti pouště zanesena větrem od moře. Welwitschie se dožívá věku až 3 000 let. Listy jí průběžně přirůstají (každoročně o 8 – 15 cm) a od konce neustále zasychají. V dospělosti má tato rostlina až několik metrů dlouhé plazivé listy. Jedná se o rostlinu s nejstaršími listy na světě.        

Další velkou vzácností je wolemie vznešená (Wollemia nobilis). Patří k nejvzácnějším dřevinám na světě. Byla objevena teprve v roce 1994 Davidem Noblem, pracovníkem Správy Národních parků v Novém Jižním Walesu 200 km západně od Sydney v dešťové roklině uvnitř 500 000 hektarové plochy Národního parku Wollemi v pohoří Blue Mountains. Jedná se o jednu z nejstarších dřevin na světě. Wolemie patří k 200 milionů let staré čeledi blahočetovité (araukariovité). Je to dřevina z období dinosaurů. Wolemie je příbuzná nám dobře známé araukárii, neboli blahočetu. Wolemie byla známá pouze z fosílií a považovala se za dávno vyhynulou.

Wolemie vznešená patří mezi jehličnany a ve volné přírodě jich roste pouze na jednom místě méně než 100 kusů. Místo nálezu je přísně tajeno, zná ho pouze několik lidí. Při vstupu vědců do míst, kde wolemie roste, se dbá zvláštní opatrnosti a vše prochází důkladnou desinfekcí. Stačí jediná choroba nebo požár a wolemie může v přírodě úplně vyhynout. Od roku 2006 byla dána v rámci záchranného programu do volného prodeje a licenční poplatky za prodej wolemií slouží na záchranu této vzácné dřeviny a dalších silně ohrožených druhů.     Vzhledem k tomu, že wolemie snáší teploty maximálně do –5°C, nemůže být pěstována celoročně venku.

 

Sukulentní rostliny

Sukulentní rostliny neboli sukulenty jsou početnou skupinou více než 10 000 druhů cévnatých rostlin, u kterých jsou listy, stonky nebo kořeny abnormálně zdužnatělé. Nejčastěji bývají zdužnatělé listy.

Mezi sukulentní rostliny patří také kaktusy, které mají zdužnatělé stonky. Kaktusy v naší sbírce postupně rozkvétají od jara až do podzimu.

V pozvolně se rozrůstající sbírce sukulentních rostlin svými květy vynikají rostliny z čeledi klejichovitých (Asclepidaceae), některé nazývané též „smrdutou“. Tyto rostliny kvetou krásnými květy, některé však silně zapáchají (jako zkažené maso). Takto rostlina láká hmyz, který potřebuje ke svému opylení.

V sukulentním skleníku vyniká svou velikostí a barvou listů agáve americká (Agave americana). Některé druhy agáví patří mezi užitkové rostliny. Agáve je nepostradatelná pro výrobu alkoholického nápoje tequilly,  domorodci ve Střední Americe z ní vyrábějí mouku a trn na konci jejího listu s vytaženým vláknem používají jako jehlu a nit. Agave sisalana patří mezi klasické přadné rostliny. Agáve kvete pouze jedinkrát za svůj život. Po odplození zahyne. Na květ si však musíme počkat zpravidla několik desítek let.

Vedle agáve roste velmi známá Aloe vera, která se hojně využívá v léčitelství a kosmetickém průmyslu. Aloe je velký rod vcelku rozmanitých rostlin. Hned vedle Aloe veramůžeme vidět další druhy aloí. Hojně se využívá Aloe arborescens, která má podobný obsah účinných látek jako Aloe vera. Dorůstá však větších rozměrů a její přírůstky jsou znatelně rychlejší. Kousek od aloí mezi kaktusy roste Echinocactus grusonii. Není nijak vzácný. Stejně jako ostatní kaktusy roste původně v Americe. Běžně se s ním ale setkáte v jižních státech Evropy. Tento vcelku hezký kaktus má zajímavou přezdívku - „křeslo pro tchýni“. Tato přezdívka dává tušit nepříjemné otrnění.  Ve sbírce kaktusů zde roste i několik opuncií, které vynikají svými žlutými nebo oranžovými květy. Jejich nepříjemné trny však dokáží způsobit hodně bolesti. V jižních částech Evropy si majitelé domů pěstují často opuncie jako živé ploty. Opuncie se řadí též k užitkovým rostlinám, neboť plody těchto kaktusů poskytují chutnou a šťavnatou potravu.

 

Broméliovité rostliny (čeleď Bromeliaceae)

Broméliovité rostliny rostou ve Střední a Jižní Americe, pouze Pitcairna feliciana roste v západní Africe. Jedná se především o epifytické rostliny. Rostou však i terestricky a některé druhy rodů Puya a Hechtia vytváří několikametrové stromy. Některé broméliovité rostliny se pěstují pro textilní využití (např. Bromelia). Ananas (Ananas comosum), který v botanické zahradě pravidelně plodí, se pěstuje pro své plody jako ovoce. Pochází původně ze Střední a Jižní Ameriky, kde doposud zejména v Mexiku, Kostarice a Brazílii roste dosud planě na písčitých pobřežích. Mezi nejvýznamnější pěstitele v současné době patří Čína, Malajsie, Brazílie a Havajské ostrovy.

Ananas je víceletá bylina dorůstající až 1,5 m. Vytváří přízemní růžici, z níž vyráží až 3 m dlouhá listnatá lodyha zakončená strboulovitým květenstvím. Váha dozrálého plodu může dosáhnout až 10 kg.

Hned vedle klasického druhu ananasu se zelenými listy roste listem ozdobný typ ananasu. I jeho plod je jedlý. Doba od vykvetení po uzrání plodu ananasu se v našich skleníkových podmínkách pohybuje kolem půl roku.

V tropických pralesích, kde se ve středové růžici a v paždí listů některých broméliovitých rostlin drží voda, žijí v těchto rostlinách krásně vybarvené žabičky z rodu Dendrobates. Uvádí se, že nejjedovatější živočich na světě je právě jedna z těchto žabiček z rodu Dendrobates. Říká se jim také šípové žáby, neboť jejich jed používali jihoameričtí indiáni na otrávení svých šípů. Tyto žabičky pěstované v našich podmínkách však mají tuto toxicitu značně omezenou. To je způsobeno zejména absencí jejich přirozené potravy.

Mezi broméliovité rostliny patří i zajímavý rod Tillandsia – tilandsie. Je to největší rod čeledi. Tilandsie rostou v Latinské Americe a jižních oblastech USA. První zprávy o těchto rostlinách se objevily už v zápiscích Kryštofa Kolumba, který si v roce 1492 do svého deníku poznamenal, že se v Karibské oblasti setkal se stromem, který měl šest druhů větví na jednom kmeni. Kolumbus ho považoval za jeden z divů světa. Dnes je zřejmé, že Kolumbus viděl strom pokrytý různými druhy tilandsií.

Tilandsie patří mezi jednoděložné rostliny. Kořeny tvoří všechny známé druhy tilandsií, přesto bývají u většiny druhů málo vyvinuté nebo redukované. Funkce kořenů tilandsií nespočívá v saní vody, ale v mechanickém upevnění rostliny. Vodu přijímají tilandsie povrchem zpravidla sukulentních listů, které mají schopnost po určitou dobu zadržet vodu.

 

Orchideje (čeleď Orchidaceae – vstavačovité)

Orchideje tvoří patrně nejpočetnější čeleď rostlin na světě. Více než 20 000 druhů (některé údaje uvádějí až přes 30 000 druhů) roste po celém světě ve všech klimatických oblastech, především však v tropech (90 %). Jsou to rostliny rozmanité jak vzhledově, tak i svou velikostí a nároky na prostředí. Rostou jak teresticky (volně v půdě), tak i epifyticky (na stromech a skalách) a některé též jako liány. Vedle botanických druhů rostoucích volně v přírodě byly z tropických druhů člověkem vyšlechtěny desítky tisíc mezidruhových i mezirodových kříženců. Vrcholem ve šlechtění tropických orchidejí je vznik pětinásobných mezirodových hybridů.

Tropické orchideje vykvétají během celého roku, a to i v období tzv. krátkého dne (zimní období). Květy některých druhů orchidejí vydrží pouze několik dní, u jiných mohou kvést až skoro půl roku. V přírodě se dnes orchideje však vlivem hromadného kácení deštných pralesů celé skupiny orchidejí ztrácejí.

Mezi orchideje patří i vanilka (Vanilla sp.). Rod Vanilla je tvořen asi 65 druhy původem ze Střední Ameriky. Jedná se o bylinné liány humidních tropů se střídavými listy i šupinami, proti nimž vyrůstají vzdušné kořeny. Květy má vanilka v bohatých hroznech a latách. Plodem je masitá, úzce válcovitá tobolka. Vanilla planifolia – vanilka pravá – dorůstá mnoha metrů. Plod je 16 – 30 cm dlouhá polodužnatá tobolka, naplněná černou kašovitou hmotou s množstvím drobných semen. Ta jsou zpravidla neklíčivá. Tobolky se sklízejí polodozrálé a musí projít fermentací. Teprve potom ji lze použít jako koření, popř. ve farmacii a parfumérii.

 

Palmy (čeleď Arecaceae – Palmae)

Palmy rostou jako stromy, keře i liány. Je známo více než 3 000 druhů. Palmy začínají plodit ve stáří 10 až 40 let. Některé druhy jsou monokarpické, tzn. že po dozrání plodů odumírají. Palmy rostou po celém světě zejména v tropických a subtropických oblastech, ale některé zasahují i do pohoří Himalájí. Palmy mají všestranné využití. Některé poskytují ovoce (kokos, datle), stolní a jiné oleje, ságo, cukrovou šťávu, kvašenou šťávu na víno, koření, vosk nebo cukr. Palma Raphia taedigera má listy dlouhé až 20 m, výběžky liány Talamus sp. dosahují až 170 m, květenství Corypha umbraculifera dosahuje až 7 m. 

 

 

Masožravé rostliny

Společnou vlastností masožravých rostlin sjednocujících druhy rostlin z nejrůznějších podnebných a zeměpisných oblastí je schopnost lovit a konzumovat živočichy. Jedná se o převrácenost obvyklého potravního řetězce, kdy živočichové konzumují rostliny. V případě masožravých rostlin je to obráceně. Masožravé rostliny rostou nejen v oblastech s tropickým podnebím, ale také v arktické tundře. I velikost masožravých rostlin je rozdílná. Zatímco bublinatka Utricularia olivacea patří k nejmenším kvetoucím rostlinám  světa, Utricularia foliosa dosahuje délky až několika metrů. 

Mezi kořist těchto zajímavých rostlin patří nejenom mikroskopicky velcí živočichové, ale také malí obratlovci (žáby, ještěrky, myši, ptáci). Drtivá většina masožravých rostlin však lapá kořist velkou několik milimetrů (hmyz). Vodní masožravé rostliny (bublinatky a aldrovanda) lapají zejména planktonní korýše, rybí plůdek nebo pulce. Často používaný termín "hmyzožravé" rostliny je tedy nesprávný, neboť kořistí těchto zajímavých rostlin není pouze hmyz.

U všech rodů masožravých rostlin byl zjištěn v jejich lapacích a trávicích orgánech enzym proteáza, štěpící bílkoviny, základní složku svaloviny živočichů. Jeden z důvodů, proč se masožravost vyvinula u tak malé části rostlinné říše, je pravděpodobně v životním prostředí různých masožravých rostlin. Půdy a vody, jež jsou domovem těchto rostlin, jsou deficitním prostředím, v němž chybí dostatečné množství přístupných biogenních prvků, zvláště dusíku a fosforu. Příkladem takových půd je rašelina, bílý křemenný písek nebo laterity v tropické zóně. Masožravé rostliny se v přírodě ale vyskytují společně s jinými rostlinami, které ve stejných podmínkách obstojí i bez masožravosti. Masožravost je tedy třeba vidět jako jedno z možných přizpůsobení na nedostatek minerálních živin. Toto přizpůsobení zvýhodňuje masožravé rostliny v neustálém konkurenčním boji o prostor a místo na slunci.

Nesprávně je myslet si, že masožravé rostliny žijí pouze díky výživě živočichů, které ulpí v jejich pastích. Masožravé rostliny nemají živočišnou potravu jako jediný zdroj výživy. Přijímají také minerální látky z okolního prostředí a asimilují jako ostatní zelené rostliny. Množství spotřebované kořisti se u jednotlivých druhů liší. Všeobecně lze říci, že jejich mírné "přikrmování" podporuje jejich růst, kvetení a tvorbu semen. Příliš početná či příliš objemná kořist je však škodlivá, neboť ji zachvátí hnilobné procesy a rostliny mohou být napadeny houbovou a bakteriální infekcí.

Ne všechny rostliny, lapající hmyz, jsou však masožravé. Jako masožravé označujeme jen ty rostliny, které jsou specializovány na příjem organických produktů z trávení kořisti (živočišná kořist je zdrojem živin). Šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa) sice mívá v žláznatém květenství množství přilepeného hmyzu, ale masožravá není. Podobných rostlin je mnohem více. U takových rostlin má lepkavý povrch především ochrannou funkci proti škůdcům.

Masožravé rostliny tvoří kolem 600 druhů, což je nepatrný zlomek z celkového počtu všech krytosemenných rostlin. Rostou i v České republice. V České republice rostou např. (níže uvedené druhy patří mezi zvláště chráněné druhy rostlin):

  • rosnatky (rosnatka prostřední, rosnatka okrouhlolistá, rosnatka anglická)

  • tučnice (tučnice obecná, tučnice česká)

  • bublinatky (bublinatka bledožlutá, bublinatka obecná, bublinatka vícekvětá,  bublinatka prostřední)

 

Lapací a trávicí systémy

Mnoho druhů hmyzu je vybaveno reflexy, jež jim umožňují u rostlin vyhledávat sladký nektar. Masožravé rostliny lákají kořist do pastí tím, že zneužívají právě reflexů, jež živočichům umožňují vyhledávat různé zdroje potravy a někdy i substráty pro kladení vajíček. Proto lapací orgány masožravých rostlin napodobují svým vzhledem, barvou nebo vůní či pachem květy (špirlice), plodnice hub (tučnice), kvasící ovoce (láčkovky) apod. (lidský čich tyto pachy jen ztěží zachytí). Žádná masožravá rostlina však nevyužívá k lovu kořisti květy. Vábivý účinek mají i třpytivé kapičky na listech rosnatek, rosnolistu, tučnic a byblid.

Jak již bylo výše uvedeno, žádná masožravá rostlina nevyužívá k lovu kořisti květy. Přesto jsou rostliny, které dokáží ve svých květech uvěznit hmyz. Jedná se zejména o podražce (Aristolochia) a svícníky (Ceropegia). Květy těchto rostlin zadržují hmyz jen proto, aby je na několik hodin uvěznily, a díky tomu efektivně využily pro správné sprášení.